„Co je přirozenější, než že hledáme trvale štěstí“

Sigmund Freud

Nespokojenost v kultuře

Freudovo jméno považuji za velmi známé, a to i mezi nepsychology. První asociací k Freudovi bývá z celkem zřejmých důvodů psychoanalýza. Na katedře psychologie i mimo ni je možné slýchat vtipy o tom, že žádný soudobý student nic od Freuda nečetl. Bez hodnocení, zda tomu tak skutečně je, Freudovo dílo Nespokojenost v kultuře za přečtení jednoznačně stojí. Svým rozsahem a srozumitelností pro běžného čtenáře nereprezentuje běžně známé Freudovy knihy.

Osobně jsem poprvé sáhla po knize Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920-1924 (1920-1924/ 1967) a po Výkladu snů (1900/2005) – obě knihy mám stále rozečtené. Složitější jazyk, stejně jako jejich rozsah, vyžaduje větší úsilí a delší čas. Na rozdíl od mnoha jiných Freudových knih je kniha Nespokojenost v kultuře psána srozumitelným a výstižným způsobem. Knihu je možné přečíst za pár hodin, přesto to jednoznačně nemá vliv na kvalitu obsahu.

V Nespokojenosti v kultuře se Freud zaměřuje na to, jak se lidé snaží uspokojit své potřeby prostřednictvím kultury a jak se jejich pokusy o uspokojení často míjejí účinkem. Freud se domníval, že lidský život je postaven na touze uspokojovat své potřeby a požadavky.  Zároveň věřil, že když lidé své potřeby nemohou uspokojit, cítí se nespokojeni a vyhledávají alternativní způsoby uspokojení. V knize se zaměřuje právě na to, že kultura může být zdrojem uspokojení, ale poukazuje na fakt, že k uspokojení často nedochází. Domníval se, že tento aspekt může mít negativní vliv na zdraví a může vést ke vzniku řady zdravotních obtíží.

Freud i v této své drobné knize vyjadřuje své názory velmi otevřeně a v dnešní době by byl zřejmě považován za velmi nesmlouvavého: „Stručně řečeno,…, tyto vlastnosti zaviňují, že kulturní zařízení se mohou udržet pouze jistou mírou nátlaku, lidé totiž nepracují dobrovolně rádi a argumenty nic nezmohou proti jejich vášním“ (s. 8).

Jednou z důležitých otázek, které Freud pokládá, je, jak vzniká kultura? Kde a kdy vznikla? Freud dává vznik kultury do souvislosti s potřebou ochrany před přírodou, která podle něj může být krutá a bezohledná. Uznává její výjimečné postavení a domnívá se, že právě kultura vznikla, aby nám pomohla uniknout před jejími ohroženími. „Ale jak nevděčné, jak krátkozraké by bylo pokoušet se o odstranění kultury. Co by potom zbylo, je přírodní stav a ten je mnohem nesnesitelnější (s.15)“. Smrt je v podstatě důkaz o tom, jak je příroda mocná – zatím nikdo nevymyslel „léčbu smrti“.

Čtenář se při čtení této knihy nevyhne Freudově pudové teorii. Freud se domníval, že člověk je vybaven nejrozmanitějšími pudovými vlohami, jejichž konečné zaměření je určeno ranými dětskými zážitky. Hranice vychovatelnosti člověka jsou proto též hranicemi takové kulturní proměny (s. 9). Z důvodu kulturní proměny bylo pro jedince nutné potlačit pud krvelačnosti, přesto Freud poukazuje na to, že ne vždy tomu tak je a že tento pud „prosakuje“ a lidé se vraždí. Jak sám dodává, někdy jsou vraždy nařízené. Došlo tedy k potlačení krvelačnosti, přesto je realizována například při trestech smrti. I diktátor si podle Freuda přeje, aby všichni zachovávali aspoň jedno kulturní přikázání – nezabiješ (s. 15).

Za nejvýznamnější část „psychického inventáře kultury“ Freud považoval náboženské představy, které de facto ztotožňoval s iluzí. Vztah k Bohu připodobňuje ke vztahu k otci a tvrdí, že jsou vlastní všem náboženstvím. Boha i otce se zároveň bojíme, obdivujeme ho a toužíme po něm. O vztahu náboženství a smyslu života uvažuje tak, že idea smyslu života stojí a padá s náboženským systémem (s.69). Náboženství ztotožňuje s bezpodmínečným podřízením člověka (s.79).

Freud také odpovídá na to, čeho lidé podle něj chtějí v životě dosáhnout a jaký smysl to má? Každý podle něj touží po trvalém štěstí. Freud se zmiňuje i o lásce, o které tvrdí, že je v centru našeho života. Navrací nás totiž tam, odkud přicházíme, a přece je to láska, která podle Freuda znamená, že „nikde nejsme méně chráněni před utrpením, než když milujeme… (s. 76)“.

Smysl života ztotožňuje s principem slasti. Lidé touží po neomezeném uspokojování potřeb – vzít si například ženu, kterou chtějí. Nicméně ale ví, že by následoval trest. Nebo například zákaz incestu umožňuje fungování rodiny, která má pro jedince mnoho benefitů.

Pochopitelně usilujeme o štěstí, ale zároveň chceme patřit do společnosti, nechceme být trestáni ani žít na okraji. To znamená, že princip slasti potlačujeme, a to tím, že unikáme do samoty, do intoxikace nebo sublimujeme naše nepříjemné a nepřijatelné emoce do společensky přijímaných.

Zaujala mě úvaha o opojných prostředcích, ve které jde podle Freuda „o boj o štěstí a oddálení běd“ (s.72). Zároveň zaznívá jakási „kritika“ nebo lítost nad tím, že dosud uniká tato záměrná intoxikace vědeckému bádání, což pěkně ilustruje, kam jsme se za dlouhá desetiletí od vydání jeho knihy posunuli – nejen že nyní tato oblast neuniká vědeckému bádání, ale dokonce máme i samostatný studijní obor věnovaný zneužívání látek.

Lidé mohou mít v kterékoliv době pocit, že jsou jejich potřeby přehlíženy a ignorovány a že jsou stále více odtrženi od věcí, které považují za důležité. V důsledku toho se lidé mohou začít cítit nespokojeni s tím, co se děje ve společnosti a začínají hledat způsoby, jak své potřeby uspokojit.

Kulturní nespokojenost může být způsobena mnoha různými faktory – finanční, sociální, týkající se základních práv osoby (právo volit, svobodně se vyjadřovat) atp. Lidé se mohou cítit ohroženi tím, co se v jejich kultuře děje (nové prvky, migrační vlivy atp.).

Zdroje

Freud, S. (1930/1998). Nespokojenost v kultuře. Hynek.